|
Texty:
PŘEDJAŘÍ
(Cyril)
V noci
vítr vál,
mraky nad hlavou,
k nebi stoupal splín.
Kočky v zahradách,
roní slzy zas,
mizí jako stín.
Oči
zelené, co ve tmě svítí,
mámí, uhranou.
Devět životů a klubko nití,
ve tmě zůstanou.
Zimní
skončil čas,
v tichých alejích,
míza procitá.
První nový květ,
sněhem zbarvený,
jaro přivítá.
A
KOHOUT SE SMÁL
(Cyril)
Za
chvíli vyjde slunce,
noc odešla spát.
Po stěnách bloudí oči,
v šeru těkají.
Po stěnách, do nichž ruce
bily tisíckrát
a svítá, už svítá
a slzy stékají...
A
kohout se smál,
když den vítal...
SRDCE
MI TANČÍ
(Richard)
Srdce
mi tančí nohy stáčejí se ven,
panenka brečí po touze žihadel,
a oči září jizvy v dlani neschovám,
hlava se točí padám na zem utíkám.
V
rozkroku duše najdu místo bolesti,
vracím se zpátky hlavou dolů do dětství,
stříbrný podnos, hadí jablko a stín,
v pokoji ohně ukryt, rájem procházím.
Potkávám
zástup v maskách, fantazie bdí,
dočkám se slasti, jen když oni dovolí,
půjdu do křídel, potupně svlečený,
objevím příběh v moři věků ztracený.
Zraněný
strach v uších zvoní,
kouřem píšu oznámení,
naděje už tady není,
na hrob píšu znamení.
PROCHÁZKA
(Cyril)
Něžný
svící dech, co vzduchem plul,
večerním tichem zavoní,
nekonečné, jak vesmír jsou,
mé kroky podél zdi hřbitovní.
Něžný
svící dech, co vzduchem plul,
v kolébkách svých, sladce tu spí.
Vím, dobře vím, že nejsem tu sám,
podzimní mlhou jejich hlas zní.
Zas
pamětí kráčím
po špičkách, potají,
jak na křídlech ptačích
vzpomínky vzlétají.
Snad
můžu jít dál, snad můžu jít výš,
tam kde ses jít bál a o čem jen sníš.
|
AŽ
USNU
(Richard)
Na
město tiše spadla noc,
v očích se probudily sny,
na tváři objevil se klid,
smích v nekonečnu ztracený.
Pod
světlem lampy straší stín,
pod polštář schováš tajemství,
schoulený ve svých nadějích,
neboj se duchů, nejsou zlí.
Ztracený
tulák objeví,
ve snu ukryté království,
barevné filmy zpřetrhá,
nad ránem silný procitá.
Potichu
pojď, víly ještě spí,
než roztančí se v bílých závojích.
S hvězdami na čele lehké jak dým,
chyť je, než něžné zmizí v oblacích.
PETROLEJOVÉ
LAMPY
(Cyril)
Plamen
je nesmělý, pokojem voní petrolej,
slyším svůj dech, srdce mi bije v útrobách,
dětství se vrátilo, dostalo nový děj,
budoucnost na dosah, možná skončí v ruinách.
Šerosvit
klame, oživuje mění tvar,
všechno je jinak, stíny jsou tak fantaskní,
přijímám obraznosti drahocenný dar,
otvírá jiný svět a zvláštní hudba zní.
Pomalu
oči zavírám,
slyším, jak lampa vypráví.
Nevadí, že jsem tady sám,
jen já a moje lampa.
Každý
den čekám na tu chvíli večerní,
do křesla usednu a masku odložím,
za dveřmi nechám celý svět a dobře vím,
že tady jsem sám sebou, v lampy příšeří.
CIRKUS
HUMBERTO
(Cyril)
Na
troskách noci, rodí se den
a nad obzorem slunce vychází.
Vítej novorozený...
Šelmy
už řvou
a lesk pavích per,
oslní oči
a určuje směr.
Spěchej
ať stačíš v tempu ostatním,
spěchej ať sladkým slovům uvěříš.
Ať nejsi poslední...
Jen
starý havran
se z šapitó smál,
upustil trus
a odletěl dál.
OSAMĚLÝ
VEČER
(Viktor
Dyk)
Plynuly
chvíle v moře času.
Podivný večer: žel a žel.
Dnes ani u jednoho hlasu
jsem přízvuk něhy neslyšel.
Ni
jeden úsměv. V pláni kdesi
klekání dlouze naříká.
Dráždivým steskem šumí lesy
a vše je drsná tragika.
Já
cítím v srdci záchvěv zimy,
mráz tuším, který zazebe.
Věci a lidé říkají mi:
My žalujeme. Na tebe!
A
naslouchám teď s mrazným klidem,
jak hlas ten splývá s klekáním.
Já odpovídám věcem, lidem:
Je dobře. Vždyť se nebráním.
Šli
němě ptáci v hnízda svoje.
I světlo v dálkách zhasíná.
Do smutku jako do závoje
se zahalila krajina…
|
