|
Texty:
VITRIOL
(Cyril)
Nad křivulí temný přízrak,páry, znamení.
Rozžhavený athanor, v něm jasný oheň plá.
Učený mistr koná svoje umění.
Pomáhej Bůh Otec i síla tajemná.
Učení věků - Vitriol.
Marnivá touha - Vitriol.
Vidina slunce - Vitriol.
Tajemství alchymie,
stále žije, stále žije.Vitriol.
Ó mistře, rozmnož slunce,najdi elixír-
vítězství nad smrtí, jež rozsévá svůj bol.
Čas kvapí, císař čeká nad tebou jak stín,
tajemství proměny odhalí Vitriol.
Transmutace cesty prchavé
jsou jako dým.
Vladařův hněv zvěstuje tvoje prokletí.
Když drahý mistře nedostojíš slibům svým,
tvůj osud šibenice navždy zpečetí.
VĚČNÝ
SEN
(Cyril)
Osamělý, hlubinám blíž.
Kdo rozdrtí, skleněnou mříž?
A vzplanou tisíce svící,
stovky pochodní.
Zůstane ten, jenž nepoznal
pach šedých dní!
Jed prázdných slov, psi štěkají.
Jsi zrcadlo, rozbité potají.
Poslední soumrak, odnáší den.
Sbohem, běž snít, svůj věčný sen.
SNĚŽÍ
(Cyril)
Kde jsi se vzalo
třpytivé štěstí,
jež pokrýváš
střechy věží.
Ve víru vloček
razím si cestu
a děti křičí:
"Sněží"!
Zaváté stopy
na večerních lukách
v jiskřivé tmě
se ztrácí.
Kdo tady prošel,
poskvrnil plátno,
ta myšlenka
se mi vrací.
Zmodralá ústa - sněží
Zaváté ruce - sněží
Vyhaslo tělo - sněží
Dobilo srdce - sněží
BDÍCÍM
(Cyril)
Pročpak už není slyšet dětský křik?
Všude jen ticho, až to zabolí.
Utichli ptáci v stromů korunách
a nikdo už mi nic nepoví.
Obehnán hradbou večerního strachu,
na hony vzdálen člověčímu pachu,
poslední plamen v lampě umírá.
Po schodech dolů a pak zase zpátky,
v myšlenkách hořké noční hrátky,
okovy zmizí až slunce vyjde v tmách.
Strach:
Tak se za mnou ohlédni,
já nenechám tě spát.
Zotročím tvé představy,
pojď se se mnou bát.
Za každým rohem číhá zmar
na slabé tělo tvé.
Neutečeš přede mnou,
z mých mučidel.
Tak pojď, pojď, pojď!
Kdo polil tuší celou širou zem?
otevřel v myslích cely ukryté?
V rozechvělé dlaně hlavu uložím.
Spánek snad zbloudil v říši zakleté.
|
ZVONÍK OD SV. ALŽBĚTY
(Cyril)
Jarní vánek, zvoní klekání
Večer modlitbu svou dozpíval
Z věže stařec, plamen, zoufání
Rudý kohout v město zavítal
Zvoník od svaté Alžběty
o zašlých časech sní,
a zvony duní do všech stran
svou píseň poslední.
Zvoník od svaté Alžběty,
ten posel nocí, dní,
ve věži bije na poplach -
osudné znamení.
Jarní vánek, město ztracené
Anděl zkázy v trosky mění chrám
V staré věži ohněm zalité
Vstříc smrti stařec zvoní dál
Zvoník od svaté Alžběty
v plamenech umírá.
Jeho popel k zemi pad,
rozsypán ruinám.
Zvoník od svaté Alžběty,
ten posel nocí, dní,
nezazvoní už klekání,
věčnosti souzený.
TĚLO
(Cyril)
Na slunci rozvinul se nejkrásnější květ
V kolébce z ranní rosy,mechu, kamení
Nedotčen nepoznal omamný sladký jed
Jed, který zabije sen,květem vysněný
Ó tělo, ó tělo, najdi sílu
Ó tělo, ó tělo, v sladkém víru
Oblohu zakryl těžký, nekonečný mrak
Už hoří ohně, těla touhou šílenou
Ozvěny v dálce odletí si jako pták
A pěsti bijí do zdi s branou zavřenou
Sen, který ztratil moc,odlétá hořící
Přízraky ožily, vše dávno ztracené
Poslední chodec prošel tmavou ulicí
Na dlažbě leží tělo krví zdobené
TRŮN
(Richard)
Přikryta šedým závojem,
ležící, těžce dýchá.
Pohledy na sebe upřené,
z úst vypouští slova marnivá.
V těle je bolest a v mysli zmatek,
duše se rozpadá.
Kdysi tak krásná řeka k tobě vedla,
teď jsem ji ztratil, nevím kam.
Já vidím tvou tvář, jak uvadá.
Kdo sedí na tvém trůně?
Už dlouho váhám,
kde k zahradě jít,
jestli všechny cesty
slepě nekončí.
Čekám, kdy můj rozum
ztiší a zpokorní,
a host jež žije uvnitř
se mi zprotiví.
ZJEVENÍ
(Cyril)
Tichá slova šeptají
rudé rty, jenž zděsil stín.
Bosé nohy, chladný mech,
chvatné kroky, bloudění.
Nočním lesem promluvil
meluzíny teskný hlas.
Ukrytý tam, v korunách,
zašeptal, že už je čas.
Vidím pannu, vidím krásnou tvář,
měsíc pod nohama, svatozář.
Vidím hvězdy, které čekají
a sním.
Ach, kde zjevil se ten jas?
Ve tmě září drahokam.
Žena, ruce sepjaté,
klečí, mluví k výšinám.
|
